Zdeněk Matouš Vainar – rozhovor o duši, egu a vesmíru (1. část)

Prožívání našich životů přirovnává k houpačce. Houpáme se nahoru a dolů a bereme to tak, že je to správně. Ale to je fakt šílené, říká taoista a poutník.

 

Zdeňku, jak se tedy můžu v tom životě „houpat“ méně?

Žijeme v módu Já jsem. A ty škrtneš to JÁ a zbude jen JSEM. O to tady jde. Škrtnout to JÁ. Ale my ho nechceme škrtnout, my chceme prožívat všechno co v životě máme. Tu radost, štěstí. I to tak přijímáme, že když je štěstí, musí být zase neštěstí a nahoru a dolů…Pak se někdy stane, že už toho máme plné zuby. A potom to přijde. Suneme se po té houpačce blíž k tomu středu a tam už nejsou takové výkyvy. Už se nám žije lépe. Sice tam nejsou obrovské nápory štěstí, ale už tam nejsou ani ty rány od toho ega, které nás srovnávají. Pak se člověk sune zase dál k tomu středu, až se dostane do bodu, kdy už se ta houpačka ani nehne. Lépe se nám existuje, i když navenek to může vypadat, že jsme nějací divní. Nemáme skoro žádné touhy, žijeme ten život trochu jako “mouchy snězte si mě“. Ale opak je pravdou.  Tehdy je život tak plný, že jste to v životě nezažili. Ta prázdnota snah zmizela a nastala plnost bytí.

 

Dokázal bys nějak popsat princip Taoismu, vesmír z pohledu Yin a Yang?

Pokud si dovolíme tu troufalost a zkusíme to nějak vzít do slov, tak někde je nějaké kompletní “existenčno“, můžeme  tomu říkat absolutno. Tam není žádných protikladů. Vše je jedno. A není tam ani pohyb, ani klid. Je tam bytí a nebytí v jednom. Jednota protikladů, o které se nedá moc říci. Z tohoto absolutna se v emanaci (proces vznikání nižšího z nejvyšší jednotky – pozn. red.) prolne cosi, co už začne mít dva atributy – pohyb a klid. Jako kyvadlo. A z tohoto pohybu a klidu, kde Yin je klid a Yang je pohyb, a z kombinace těch pohybů a klidů potom vzniká celý svět. Celý svět je neustálá proměna mezi pohybem a klidem. Vypadnutí z toho kolotoče znamená dostat se do stavu, kde není ani pohyb, ani klid. Kdy zmizí ta protikladnost pohybu i klidu. V jedné  vteřině jsi pohybem i klidem. Vy musíte dokázat, že v tu samou chvíli se snažíte a v tu samou chvíli se nesnažíte. Je to mimo logiku věci, ale o tom to je. Opustit logiku věcí, opustit rozum. Protože rozum není schopný jít dál než za tu hmotu. Z té hmoty vzniknul. Pakliže ale my jsme něco víc než jen hmota, musíme jít za hmotu. Nejde zůstat ve hmotě, v rozumu a logice a chtít jít za ni. To je nesmysl.  A pak, až to „musíme“ naplníme, vyvstane v nás pochopení, že nic nemusíme. My totiž ani nemůžeme, není kam jít dál. Vše je již zde, v nás. Jen to nejsme schopni vnímat. Naše vědomí je slabé, zatím.

 

To vypadá jako dost náročná práce sama se sebou.

Buddha, Kristus a další nám celou dobu říkali, že my se musíme dostat do jejich stavu existence. Ale na to tady ještě nebyla taková ta správná energetická křivka, aby toho lidé byli schopni. Ani jeho apoštolové to nechápali. Není to vůbec jednoduché vypadnout z toho vězení mysli a ega. Takhle vlastně vznikal podle taoistické teorie celý ten iluzorní svět. Z pohybu a klidu. Z toho, že něco chci, něco nechci. Z kombinace těch energií. Protože  všechno jen jenom energie. I ta hmota je jen energie. I ty jsi jen energie. Jen nějaký shluk, který se shluknul. Pro nás je těžké si to představit.

 

Co je potom lidská duše?

Zkusme si přestavit, že někde je ta jednota, můžeme tomu teď říkat třeba hlavní počítač. My jsme do nějaké míry byli součástí hlavního počítače. A pak jsme si z nějakého důvodu řekli, že se můžeme podívat do nějakého jiného hardwaru. Tak jsme si vymysleli kabel, kterým jsme se propojili do nějakého notebooku. Ten kabel tam byl pořád propojený. My jsme přes ten kabel byli pořád v jednotě. Akorát jsme tu jednotu vnímali v nějakém jiném kabátku. Ale pak se stalo, že jsme se zakopali příliš hluboko a dělali jsme příliš podsložek, až jsme si najednou mysleli, že my jsme tím notebookem. Úplně jsme zapomněli na hlavní počítač. A tím pádem došlo jakoby k odstřižení toho kabelu. Ale jen z naší strany. Z té druhé strany ne. Ten kabel pořád funguje, akorát my si myslíme, že ne. My ho možná už ani nevnímáme, že existuje. My jsme prostě tím notebookem a tam si lítáme. A když jsme si odstřihli ten kabel, tak pak musel vzniknout nějaký nový software, který nám říká, jak se máme cítit a co máme dělat, proč jsme tady a tak dále. A vzniklo ego a mysl. A přes tento jiný program my tady teď nějakým způsobem fungujeme. Ten hlavní počítač, když to vnímal, vytvořil možnou obklikovou matrici, aby se zase to vědomí v tom notebooku vrátilo zpátky. Vytvořil matrici, které říkáme duše. Naše vědomí to ví. Člověk, když je na svém dně a je úplně ztracený a pustí tu touhu propátrávat všechny hlubiny, nějakým způsobem se mu aktivuje ten kód vzniku té duše. Kdo ji vytvořil. Duše je přemostěním mezi jednotou a hmotou. Duch, který tam funguje. No a pak se ten člověk nevědomě začne zaobírat otázkami typu kdo jsem, proč jsem tady, proč dělám, co dělám, nebo kdo vlastně rozhoduje o tom, že teď chci kafe. Proč dělám věci, které mi škodí. A začne sílit ta matrice toho vědomí, té jednoty, hlavního počítače. Ego se zmenšuje, i když se vydatně brání. Ale jednoho dne se stane, že ta míra toho vědomí naroste do takové intenzity, že to udělá “cvak“ a překlopí se to úplně na druhou stranu. Nejdřív jsou to takové záblesky, krátkodobé osvícení na vteřinu, dvě. Ten prožitek tam ale je a nic ho nezmění. Pak se toho ten člověk nějak snaží dosáhnout znova, ale zjistí, že to nejde. Tak se tomu pocitu oddá. Odevzdá sám sebe pocitu, který prožil a o čem neví, co to je. A nakonec ho to uchopí a přetočí ho to bez toho, aby o to usiloval. Protože on opustí i to chtění, to úsilí být tím, co zažil v těch dvou vteřinách.

Anna Říhová

Další část rozhovoru se Zdeňkem Matoušem Vainarem už brzy!

Sleduj nás na FB a neunikne ti žádný článek:

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..