Řeka jako spirituální učitelka

Siddhártha se ve stejnojmenné knize Hermana Hesse učil od řeky. Nepotřeboval nauku, ani mistra, jen tiše seděl a naslouchal jejímu zurčení. Někde klidná, jinde divoká, jemná i silná volná voda šeptala a odkrývala skrytou moudrost života těm, kdo u ní spočinuli.

Nová voda střídá starou a řeka neustále proudí, a přesto je všude zároveň. U pramene i u soutoku, u jezu i u splavu. Siddhártha díky ní porozuměl času, který pomíjí a přitom trvá v nekonečném věčném teď. Voda na něj hleděla tisícerýma očima a hlas v nitru mu tiše radil, ať zanechá marné snahy dosáhnout osvícení vlastní silou. O něco později si Siddhártha uvědomuje, že pravá moudrost je nesdělitelná a cokoliv se snaží vyslovit, je předem odsouzeno znít druhým jako bláznovství. Vnímá důležitost ryzího prožitku a přímého vztahu s řekou, který je třeba procítit srdcem. Slova budou vždy jen opisem niterné zkušenosti a protečou jako voda mezi prsty, která sice očišťuje, ale nezanechává hlubší stopy.

V Indii chápou řeku jako tu, která dává i bere. Posvátná Ganga má podle místních léčit a přinášet životodárnou sílu, lidé tu zároveň posílají po proudu misky s ohněm a noří do vody své mrtvé. Řeka tak v sobě spojuje vznikání i zanikání, klidný tok pomáhá naladit se na přirozené plynutí. Učí přijímat a zase pouštět bez zbytečného ulpívání. Tam, kde řeka může proudit, zůstává totiž stále čistá, nezanáší se a nezahnívá u dna. Stojatá voda zatuchá, hromadí se v ní odumřelé rostliny a stejně jako život, který se přestal posouvat kupředu, zabředá ve vlastní špíně.

„Než dospěl potok až na okraj lesa, zmohutněl, takže už z něj byla skoro řeka. A když tak zmohutněl, tak už neběžel, neskákal a nebublal, jako když byl menší, ale plynul pomaleji. Věděl už, kam spěje, a říkal si: Není naspěch, však se tam jednou dostanu,“ začíná v Medvídkovi Pú kapitola Medvědí proutky. Dál po proudu, kde se rozšiřuje koryto a tok je pomalejší, se ve vodní hladině odráží plující mraky. Co je nahoře, to je i dole, šeptá zrcadlení kdysi malého potůčku. Řeka ty mraky dobře zná, však jsou také její vodou, která v lehkém ranním oparu vrátila se zpět k nebesům. Říčka není smutná, ani lítostivá, rozumí koloběhu žití a ví, že se s vodou opět shledá za bouřky či za deště. Když změní skupenství potřetí, hladina zamrzne a řeka umlká úplně. Zdánlivě klidná a přece živá, tichá, ale proměnlivá, dává vláhu, učí žít.

Ústí do moře či oceánu, kde končí její dlouhá pouť. Jednotí se s další vodou, splývá s potůčky a říčkami, takže se nedá více poznat, která voda dříve patřila jí. I když za bouřky bývá hladina prudká, jak se vlny převalují sem a tam, nedozírné hloubky oceánu zůstávají neměnně klidné, nedotčené povrchovým běsněním. Dávají znát říčce její prapodstatu, všeobjímající jednotu bytí, ze které vzešla a do které se opět vrací.

Zdroj: hlavní obrázek / StockSnap.io

Sleduj nás na FB a neunikne ti žádný článek:

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..