Matouš Vainar: „Žít v rovině rozumu je žít v rovině strachu“

Ve druhé části rozhovoru si s tímto taoistou a poutníkem povídáme mimo jiné o tom, kam směřovat naši pozornost, nebo o tom, jak pracovat se svým strachem. „Žijeme v rovině mysli, rozumu a ega. Opájíme se tím, kam jsme to dotáhli, ale to je iluze. My nejdeme nahoru. Jdeme dolů, až na nějaké výjimky,“ říká. První část rozhovoru si můžete přečíst ZDE.

 

Zdeňku, tvoří si lidé svoji realitu?

Ano, ale ne tak, jak si myslíme. Někteří mágové s tím umí trochu pracovat. Ale pracují zase jen s tou iluzí. Mají nějaké schopnosti, které většina lidí nemá. Vědomí totiž umí všechno, co chceš, ale nesmíš tam šahat s egem. Kdybychom tam šahali s egem, během deseti minut by tady nebyl nikdo. Obyčejný člověk něčemu věří, má nějaký soubor pravd a víry, a to mu tvoří jeho realitu. Tvoření si reality je iluze v iluzi. Ale tím procházíme už stovky let. Myslím, že teď se blíží nějaká časoprostorová rovina, kdy je možnost z toho vypadnout. Ale nepůjde to podle mě jinak než tím, že člověk opustí tu sféru uchopení existence.

 

Jak to má udělat?

Že tu svou pozornost už nedává tomu egu. Pozornost je věc, která se egu nedaří uchopit. Člověk v sobě rozvine věci, které až tak úplně nepatří egu, jako je například intuice. Egu se v tom pak blbě orientuje a blbě se mu tam pak vtahuje energie té sebestřednosti. Je to odhazování toho balastu, který jsme na sebe nalepili. Jako když máš cibuli a ty odhazuješ postupně ty slupky až se dostaneš k tomu jádru. Tomu můžeme říkat třeba rozvíjení jádra.

 

Kam bychom měli směřovat svou pozornost?

Když se podíváš na náš svět, tak jsou tady lidi jako my, kteří tady nějakým způsobem žijeme. Když ale třeba přijedeš doprostřed Austrálie a potkáš se s Aboriginci (původní obyvatelé Austrálie – pozn. redaktorky), je to totálně jiný svět. Nebo Indiáni v Americe, než tam vpadl bílý muž. Ten Indián tam žil stovky let stejným způsobem, tak proč některá etnika žijí po staletí a tisíciletí pořád stejně a nemají jakoby vývoj a někteří mají vývoj jako my? A to ti Indiáni žili v podobných podmínkách, i povětrnostních a žili pořád v týpí.

 

A proč tedy?

Šli jinou cestou. Začali si rozvíjet jiné střípky jednoty, rozvíjeli věci jako je empatie, čtení myšlenek na dálku, telepatie a podobně. Byli schopni mluvit spolu na dálku, chápat a slyšet přírodu. Ale potom nerozvíjeli tu logiku a rozum. Takže pro nás zůstali na rovině „hula hula“. Ale ta rovina byla schopna neuvěřitelných věcí. Je ta rovina nedovedla k depresím, frustracím, ke ztracení sama sebe. Tam nás dovedla ta rovina mysli a rozumu. My se tady opájíme tím, kam jsme to dotáhli a oni mají „hula hula“. To je ta iluze. My žijeme život, který není z mého pohledu výš, než je jejich. Je níž. My nejdeme nahoru. Jdeme dolů, až na nějaké výjimky. Ale obojí je dobře a dobré, ono totiž není ani výše, ani níže. Tato slova, která zde užívám, jsou z roviny dualismu. Za tímto programem je jiný svět, ale to se naší mysli, zvyklé na jiný jazyk a chápání, špatně pojmenovává. Jak bys například žila, kdyby byl každý člověk pro tebe stejně důležitý?

 

To je zajímavá představa…Teď trochu z jiného soudku. Jak komunikovat s Bohem?

Nejdřív v tobě musí ta touha po komunikaci s Bohem vzniknout. Pak se snažíš vymyslet nějaký postup. Pro každého je to podle jiných metod, ať už z náboženství, nebo postupů, které člověk vymyslel a praktikuje je. Může to být modlitba, meditace a tak dále. Ale může být daleko efektivnější právě ta cesta té pozornosti. Kdy se vlastně nesnažím nic měnit, ani tu realitu, která tady je, ani sám sebe, přijímám sám sebe, jaký jsem, protože se už sám se sebou neztotožňuji. Protože si uvědomuji, že nejsem ty myšlenky a to tělo. Že jsem to vědomí, které nevím, co je. Že jsem součástí toho, ke kterému se upínám. Že jsem součástí Boha. Akorát nevím, jak bych to uchopil, takže se snažím k té komunikaci dospět. Tato pozornost by mohla pomoct k uchopení té komunikace. Jen být neustále bděle pozorný k tomu, co se děje v každodenním životě. Proč dělám, co dělám. „Zase mám chuť na koláček – kdo má chuť na koláček? Už tady mám zase nějaký názor na něco. Kdopak tady má ten názor a pod jakými vlivy já mám ten názor? Tady soudím nějakou holku, která má vyzývavou sukni nebo támhle politika, támhle výstřední barák. Proč musím mít na všechno názor a kdo ho má?“ Jen když toto budu pozorovat, a budu bdělý k těm důvodům, proč dělám, co dělám. Není třeba to analyzovat, je potřeba si to jen uvědomovat a mít tam tu pozornost a ta pozornost sama bez našeho chtění cokoliv měnit, bude měnit tu realitu. Protože bude jakoby svítit baterkou na to ego. Začneme zjišťovat, že za 99 procenty našich situačních věcí stojí ego. A začneme na něj tou baterkou svítit a ono nebude mít tolik možností se projevovat tak, jako v nevědomosti člověka. Tam se projevuje na sto procent. Čím víc my ho budeme nasvětlovat, tím míň se ono bude projevovat a schovávat se, abychom na něj nesvítili. A tím víc potom můžeme vnímat naše vědomí. Ono vysílá signály stále, ala my jej neslyšíme, protože vibrujeme na frekvenci ega. Jakmile existujeme v nějakých stavech spokojenosti, štědrosti nebo laskavosti, vibrujeme na úplně jiných frekvenčních délkách než ve zlu a tak dál. My tedy dáme sami sobě a tomu vědomí možnost, aby se prostrčilo skrz tu vibrační clonu a my chytáme tu jeho délku, třeba jen na nějakou krátkou dobu a tomu bych řekl já komunikace s Bohem. Že my mu umožníme, aby on komunikoval s námi.

Dá se podle Tebe zbavit strachu?

Když se chci něčeho zbavit, tak tomu dávám sílu. Se strachem můžu bojovat, nějak ho eliminovat mentálními a dechovými cvičeními a tak, ale pak je tam riziko, že v nestřežené situaci, když jsem nějak oslabený, z toho vypadnu a strach zaútočí znova. On totiž nezmizí, on se jen schová, ale z toho našeho systému bytí nezmizí. Zmizí jen když si uvědomíme, co strach je a pochopíme všechno, co my tady v negativu prožíváme – lítost smutek, ztráta, slabé sebevědomí, to všechno je jen jediný kořen a to je ten strach. A když o tom začneme uvažovat, co to vlastně ten strach je, pak zjistíme, že to je nepřítomnost boží energie nebo nevnímání primárního stavu, kdo jsem. Když pochopíme, že strach plyne od manipulace ega a že vlastně neexistuje, tak se můžeme přestat bát a jen se odevzdáme. Strach je i reakce těla na myšlenku. Za chvíli si uvědomíš, že zítra máš odevzdat důležitou práci pro šéfa a okamžitě vznikne strach. Ten strach vyvolá ta myšlenka na budoucnost. Kdyby ta myšlenka nevznikla, tak nebude ani strach.

 

Anebo se snažit těch myšlenek vyvarovat?

To ne, protože to je boj a ten nikam nevede. Boj vede k dalšímu boji. Když nebudeš reagovat na akci, nevznikne další akce. Necháš ho prostě být: „No tak vítej kamaráde, ty tady něco chceš? No tak jo, tak si tady dělej strach, ale mně, jako vědomí, je do toho houby, mně seš úplně ukradenej. Tak dobře, budu tady prožívat nějakej strach…“ Pořád děláme tu chybu, že děláme jedno nebo druhé a pořád se snažíme něco změnit, zlepšit. Ale pořád jsme v nějaké tenzi, v boji. Možná nejjednodušší je to přijmout. Jsem tady v tom těle, v tomto hardwaru, tak jo, tak jestli tady je nějaký strach, tak si ho tam nechám, ale nebudu se s ním ztotožňovat. Já nejsem strach, já jsem Bůh. Moje podstata je duch a duch je boží přítomnost, nic jiného. Takže ok, z nějakého důvodu jsem tady v těle, z nějakého důvodu si neuvědomuji jednotu s Bohem, tak jo. A uvidíš, že kousek po kousku ten strach bude mizet, že tobě bude jedno co se děje, co žiješ a teprve až ti to bude jedno, se přestanou ty negativa dít.

 

Tak je to i s přáními?

Přesně tak. My máme různá přání, ale právě to přání nám v tom brání.  Je to touha. Touha po něčem jiném než to, co je.  Přání tě vlastně blokuje, protože si to přeješ. Je to nerespektování toho, co je. 

Anna Říhová

Webová stránka Zdeňka M. Vainara: vkorunestromu.cz

Sleduj nás na FB a neunikne ti žádný článek:

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..