Svátečnost všedního

Slovo svátek si obvykle spojujeme s časem Vánoc, případně Velikonoc. Také říkáme, že máme svátek, když se objeví naše jméno v kalendáři. Není to trochu málo? Co doopravdy činí naše dny skutečně svátečními?

V době, kdy můžeme mít na pár kliknutí naprosto vše, od teplého oběda a slušivého oblečení, přes nejnovější model chytrého telefonu až po exotickou dovolenou na druhém konci světa, se největším požitkem stává prostá každodennost.

V jakémkoliv ročním období můžeme mlsat ovoce a lahůdky z kteréhokoliv koutu planety. Ale jablko z naší vlastní zahrady je pořád jablko z naší vlastní zahrady a posezení s rodinou nebo přáteli v jejím stínu se jenom tak něco vyrovná.
 
Reklama do nás stále urputněji pumpuje nabídku všemožných forem zábavy, atrakcí a dalších forem vyplnění volného času. Až nakonec zjišťujeme, že žádný volný čas nemáme. Všechen nám ho vzala práce a nejrůznější druhy rozptýlení. A tak se tím nejatraktivnějším lákadlem nakonec paradoxně stává nedělat nic, jenom tak prostě a obyčejně být.

Hlava se ovšem začne hned bránit: „Nedělat nic?! To přece nejde! To se nesluší, nehodí, nesmí! Co když mě někdo uvidí?!“
Tak schválně, kdy naposled jste si jenom tak poseděli v kavárně nebo jste si bez výčitek napustili vanu a nechali se unášet hřejivým tichem bez myšlenek?
Zvykli jsme si, že nás denně vidí stovky lidí, jak freneticky pobíháme po světě sem a tam, abychom naplnili všechny své potřeby, splnili neodkladné úkoly, zavděčili se všem možným lidem, z nichž většina nám akorát pije krev, ale jenom tak v klidu spočinout s knihou nebo s šálkem čaje je často problém.

Každý den nás život zve k oslavě

Je nejvyšší čas vrátit svátečnost do každodenního života. Nežít svůj život od víkendu do víkendu, od dovolené k dovolené, od jednoho sladkého příslibu k druhému, ale den za dnem, hodinu za hodinou, okamžik za okamžikem. Právě teď.

Pravé teď v sobě obsahuje klíč ke svátečnosti, posvátnosti a celému mystériu života. Naše srdce tluče teď. Dýcháme teď. Žijeme teď. Jak často jsme ale plně přítomni, abychom si tuto skutečnost uvědomili a naplno ji ocenili?

Když se naše mysl přestane toulat uličkami minulosti nebo budoucnosti, když se naše rozběhané tělo na chvíli zastaví, může se začít rozvíjet magické spojení. Tělo je zde, mysl se nikde netoulá, hle, život ve své nejčistší podobě přichází a vstupuje do nás všemi smysly, všemi póry.

Právě teď se odehrává největší slavnost našeho života. Každý den je svátkem, kterého se můžeme zúčastnit jedině tím, že přijmeme pozvání. Dnes a denně nás život pozývá k oslavě. Příliš často necháme pozvánku ležet pod hromadou všedních úkolů a starostí, někdy ji přehlédneme z prosté roztržitosti, nebo dáme přednost pozvánkám našich strachů, obav či ublížení. Je tak snadné se chytit na všechna ta musíš, pospěš si, to nemělo být…

Každý den v sobě skrývá množství darů, není třeba čekat, až nám je přivezou v krabici, nebo až nám je někdo nadělí v balíčku převázaném zlatou mašlí. Už to, že ráno otevřeme oči, je samo o sobě darem. Další dar, že můžeme vnímat krásu světa, který nás obklopuje.
Modré nebe nebo déšť, krása květin či sněhový koberec, to jsou jenom třešinky na pomyslném dortu existence. 

Každodenní drobné rituály nám stav svátečnosti pomáhají udržovat. Ranní protažení nám pomůže si uvědomit, že je naše tělo zde, plně přítomné pro vše, co nám nový den přinese. Poslech krásné hudby nebo meditace nás pomůže naladit na frekvenci radosti.

Neobyčejná krása obyčejného

Sotva mě ohromí nový model automobilu, ale srdce se mi pokaždé rozbuší vzrušením, když v lese spatřím srnu nebo veverku. Radost se ještě znásobí, když nejsem sám, když se o svoji radost můžu podělit.

Ne nadarmo se říká, že sdílená bolest je poloviční bolest a sdílená radost dvojnásobná radost. A z čeho jiného se radovat, než z věcí, které jsou vždy po ruce, které už jsou zde. Z naší jedinečnosti, z přírody, z rodiny a přátel. Být spolu, vůbec se potkat, sdílet společný čas. Radovat se z našich talentů a darů, které jsme dostali od života a sdílet je se světem. Užívat si úsměv svých dětí, jejich objetí a polibky. Nechat se nakazit jejich radostí a nadšením a naplnit jí celý svůj život. Proč bychom se nemohli smát a radovat i v práci? Proč bychom si nemohli užít návštěvu zubaře nebo jednání na úřadě? S klidnou myslí a otevřeným srdcem je všechno možné.
 
Velmi často pocit svátečnosti zažíváme v přírodě, u vody nebo v lese. Ne proto, že jsme tisíce kilometrů od svého domova na luxusní dovolené, klidně může jít o rybník s kouskem lesa za vesnicí, ale proto že jsme konečně zde. Podvědomě cítíme, že příroda nikam nespěchá. Příroda prostě je, příroda oslavuje. Stačí se podívat na kvetoucí louku, zpívající ptáky nebo hrající si mláďata. Ale ani letní bouřka nebo silný poryv větru v sobě neobsahuje méně svátečnosti. Všechno má svůj smysl a účel ve velké slavnosti zvané Život.

Zimní čas nás zve ke klidnému zastavení, spočinutí. K návratu ze světa plného podnětů a vzruchu k sobě samým, do ticha. Mystérium Vánoc nás v této cestě posiluje. Nejde vůbec o dárky nebo cukroví, kouzlo Vánoc spočívá někde jinde…  Kouzlo Vánoc spočívá v návratu z mysli zpět do srdce. Ze světa všemožných obav a strachů do světa lásky. Ze světa soudů do světa odpuštění. Ze světa, kde se za všechno platí do světa bezpodmínečného dávání a přijímání…

Miluji Vánoce. Zavřít se ve svém pokoji a v klidu balit dárky pro své milé. Miluji Vánoce. Společné zdobení stromečku, baňky a světýlka zářící do noci. Miluji Vánoce, tradiční procházku s rodiči a dědou do lesa nad naší vesnicí. Miluji Vánoce. Vynechat snídani i oběd a těšit se na štědrovečerní večeři. Miluji společné chvíle kolem svátečního stolu. Miluji rozbalování dárků, i když vím většinou dopředu, co v nich bude. Co na Vánocích milujete Vy?

Jsem ve věku, kdy mě potěší i měkký dárek. Balíček, ve kterém jde předem tušit, co se v něm skrývá. Byly doby, kdy jsem měkké dárky vnímal jako nehoráznou křivdu na duchu Vánoc, vždyť nové ponožky nebo rukavice by mi rodiče museli koupit tak či tak! „To není žádný dárek!“ chtělo se mi křičet. Dnes se nad podobnými dárky radostně usmívám, možná taky proto, že si je u svých milých častokrát sám objednávám.
 
A vánoční cukroví? To si pokaždé dám moc rád, zvláště to domácí, vonící rodinným krbem, domovem, naším setkáním. Stejně tak si ale dokážu vychutnat suchý rohlík, když na to přijde. Ano, někdy si ho schválně koupím a pomalu ho pojídám jako největší lahůdku. Tak jsem byl zvyklý v čase dětství. V tom čase, který se jakoby kouzlem vrací, když se v hlavě přestanu hnát kupředu a plnou vahou těla i mysli dosednu do křesla přítomnosti. Potom může v televizi běžet jakýkoliv program a budu ho vnímat jako sváteční pohádku. V podobném ladění snad ani není možné svět vnímat jinak než jako jeden krásný příběh s dobrým koncem.

Dovolte mi svoje přemítání zakončit básní z mé knihy Strom štěstí:

Až projdeme celý svět a ochutnáme ze všech misek,
až přesype se všechen písek v přesýpacích hodinách,
až dobolí nás všechna ach a nebudou už žádné přání,
pak vrátíme se k prožívání toho nejprostšího teď.
Klíč ke štěstí je ve tvé dlani, též zámek je ti dobře známý,
tady a teď, teď a tady krásně do sebe zapadají.


Krásný sváteční den Vám přeji, ať už se v kalendáři píše jakékoliv datum.

Michal Čagánek

Zdroj: fotografie / stocksnap.io

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..