Co nakonec přesvědčilo nejznámějšího badatele prožitků blízkých smrti o tom, že existuje posmrtný život?

Raymond A. Moody, Jr. je americký spisovatel, psycholog a lékař. Je v naší době asi nejznámějším badatelem zabývajícím se tématem prožitků blízkých smrti. Je známý jako autor knih o posmrtném životě a prožitcích blízkých smrti. Napsal 11 knih. Jeho nejznámější dílo je kniha Život po životě, která vyšla i v českém vydání.

Moody vystudoval doktorát z filozofie a psychologie na významných amerických univerzitách. Působil jako vysokoškolský profesor a dosáhl i lékařského vzdělání. Poté, co získal lékařský titul, pracoval jako soudní lékař ve státní nemocnici.

Během studií na univerzitě ve Virginii v roce 1965 se Moody seznámil s psychiatrem Georgem Richiem, který jej seznámil se svým prožitkem blízké smrti. Moody začal sbírat a zapisovat prožitky blízké smrti dalších lidí a uvědomil si, že mají některé společné prvky. Například průchod tunelem, pocit mimotělního bytí, setkání s mrtvými příbuznými a vnímání silného světla. To vše je krásně zaznamenáno ve výše zmíněné knize Život po životě, kterou doporučuji přečíst. Je krátká a nabízí člověku vychovaného naší civilizací otevřenější pohled na smrt a život po ní. Tedy hlavně se nebojí o tomto tématu mluvit a nesnaží se tohle téma z našeho života vytlačit, jak se o to naše společnost v posledních dekádách snaží. Například většina indiánských kmenů se připravuje na smrt již od narození, a tedy nemají z tohoto nevyhnutelného zakončení našeho pobytu v těle strach. A kdo nemá strach ze smrti, nemá strach ani ze života. Kniha navíc splňuje při zkoumání tohoto spíše duchovního tématu vědecké parametry výzkumu.

Ale teď už k jádru myšlenky tohoto článku. Moody celý život zkoumal a poslouchal mnoho a mnoho svědectví, která ho mohly přesvědčit, že život po životě skutečně existuje. Ale vědecký postoj tohoto muže mu stále nedával naplno uvěřit a poznat, že skutečně život smrtí nekončí. Dospěl k tomu až v posledních letech a nyní je už o životě po smrti přesvědčen. Co ho tedy přesvědčilo? Odpověď nám Raymond Moody nabídl v českém 13-ti dílném dokumentu Brána smrti od Viliama Poltikoviče, člověka, který se tématem smrti také velice zabývá a nabízím nám v několik přednáškách a především v tomto dokumentu téma smrti z různých úhlů pohledů. A samozřejmě Viliam Poltikovič seznamuje diváka i s fenoménem (důvodem), který přesvědčil Raymonda Moodyho o životu po smrti.

A v čem se skrývá ona odpověď na otázku: Co přesvědčilo Raymonda Moodyho o životu po smrti? Odpověď zní souhrn celoživotního bádání, ale jazýčkem na vahách je takzvaná empatická zkušenost se smrtí a Moodyho osobní zkušenost z roku 2009. Abyste to lépe pochopili a dostali celistvé vysvětlení, dovolím si citovat část výpovědi Raymonda Moodyho z dokumentu Brána smrti.

Citace Raymonda Moodyho z českého dokumentu Brána smrti (6. díl Mezi světy):

Ptáte se mě, zda jsem díky svému výzkumu přesvědčen o tom, že existuje život po smrti? Teď máme rok 2010. A mohu vám poctivě říci, že zhruba do loňska jsem si nebyl jistý. Nevěděl jsem. Ale ke svému úžasu vám nyní musím přiznat, že ano: Na základě věcí, které se mi osobně přihodily, i vzhledem ke svému výzkumu, jsem si nyní naprosto jist, že život po smrti existuje. Přesto mne tento fakt poněkud leká, je to pro mne natolik nové…

Za prvé jsem v posledních patnácti až dvaceti letech intenzivně zkoumal to, co nazývám empatickou zkušeností se smrtí. Jde o zážitky, které zakoušejí nikoliv ti, kdo sami téměř umírají, nýbrž spíše lidé s nimi pobývající. Mohou přicházet například od lékařů, kteří vyprávějí, že když pacient umíral, viděli průhlednou postavu, jak se zvedá z pacientova těla a vznáší se nad ním, mohou přicházet i od příbuzných a přátel, kteří sedí u postele umírajícího a také mluví o tom, že sami viděli, jak z ležícího těla povstává figura.

Je rovněž mnoho případů, kdy přihlížející hovoří o tom, že viděli mnohé již zesnulé příbuzné a přátelé umírajícího, kteří se s ním přišli setkat. Těch případů je tolik, že to, myslím, zcela vylučuje neurofyziologický výklad zkušeností blízkých smrti. Pokud totiž někdo téměř umírá, má například zástavu srdce, navrátí se zpět a líčí nám, co prožil, je snadné domnívat se, že jde o halucinace, způsobené nedostatečným tokem kyslíku do pacientova mozku. Mají-li však tytéž zážitky v podstatě okolostojící, kteří nejsou ani nemocní, ani zranění, ani nijak hendikepovaní, to už onu neurofyziologickou hypotézu eliminuje a přivádí to diskusi o zkušenostech blízkých smrti na zcela novou úroveň.

A další věcí je, že v minulém roce jsem prošel překvapivou osobní zkušeností, které mne, spolu s oněmi dalšími záležitostmi, dovedla ke stanovisku, že ať už bych řekl cokoliv jiného než to, že život po smrti nejspíš existuje, považoval bych to za osobně a intelektuálně nečestné. Cítím, že jakýkoliv výrok, který bych mohl nyní říci a který by nezněl: „Ano, po smrti je život,“ by nebyl ničím víc než jakousi nepříjemně trapnou snahou podat racionální vysvětlení za každou cenu. Takže i když mne samotného velice překvapuje, že to říkám, jelikož jsem nebyl vychován nábožensky, dnes, ve věku 66 let, se pro mne události sešly takovým způsobem, že mi nenechaly jinou alternativu než prohlásit: „Ano, dospěl jsem k přesvědčení, že posmrtný život existuje.“

Zdroje: wikipedia.cz, Česká televize / dokument Brána smrti